Nejšťastnější dobou v lidském životě je prý věk mezi třetím a šestým rokem. Žádné školní povinnosti, ale naopak opečovávání ze všech stran. Od rodičů, prarodičů a dalších. Nikdy později už zřejmě nebudeme tak roztomilí jako v tomto věku. Nikdy nebudeme zakoušet takovou péči, a proto i takový pocit bezpečí a štěstí jako v tomto věku. Navíc si takové dítě už umí o všechno říci a komunikuje s blízkými. Už se dorozumí. Pokud by ti nejbližší dítě z jakéhokoli důvodu opustili, mělo by to pro dítě nedozírné následky. Štěstí, jistota a bezpečí jsou pryč a přichází pravý opak. Nejistota se vkrádá do života a bezpečí se mění v obavy. I takoví rodiče se najdou. Pro žalmistu je to jedna z největších hrůz, která může člověka potkat. Ale i kdyby se něco takového stalo, Hospodin se mě vždy ujme. Nejsou tu žádné podmínky. Platí to vždy. Bez výjimek. Jako Boží děti jsme vystaveni nejrůznějším tlakům, ale nejsme zahnáni do rohu, abychom museli do protiútoku, nejsme v koncích, protože cesta vede dál. Nejsme opuštěni, protože Pán se nás ujal, a nejsme poraženi, protože „kdo proti nám“, když náš Bůh je s námi.
Pane, díky, že ses mě vždy ujal, když jsem byl v úzkých. Díky, že se mě vždy ujmeš i v budoucnosti. Proto se nechci bát.