V době, kdy se nenosilo být věřícím, jsme zřetelně prožívali spásu jako záchranu a svobodně jsme chodili na bohoslužby, i když jsme mívali následně těžkosti v zaměstnání či ve škole. Byli jsme smělí, Boha jsme prožívali jako skutečnou pevnost, což nám potvrzovala všední zkušenost. Jak je to dnes? Situace se změnila - nezainteresovaným lidem je v podstatě jedno, zda se zúčastňujeme života v církvi, nebo ne. Zjišťujeme však, že právě tito lidé jsou mnohem uzavřenější pro svědectví o naší víře než v dobách náboženské nesvobody. Ve skutečnosti jsou uzavření pro naše prázdná slova. Domnívám se, že jestli chceme prožít to, o čem svědčí žalmista, musíme od prostého chození do církve a poslouchání Slova, přejít k důslednému a statečnému naplňování pravého smyslu a odkazu neděle. A to se odehrává až po bohoslužbách. Prosme o Ducha síly, lásky a rozvahy. Bez jeho pomoci se to nedaří.
Mk 12,1-12 * Ř 5,1-5(6-11) * Ž 123