Domnívám se, že se nad tím příliš nezamýšlíme. Bereme Boží příklon k člověku jako něco samozřejmého. Jenže zamysleme se nad tím! Člověk Bohu, dalo by se říci, plivl do tváře svou neposlušností. Lidstvo si stále chce dělat vše podle sebe. Ignoruje Boží rady. Přehlíží jeho lásku. A to nejen v obecné rovině. Každý to známe. Bůh by měl plné právo nad lidstvem zlomit hůl. Přesto se sklání, pozvedá člověka a dává mu naději. Ba co víc, dává mu sebe sama, a to naprosto bezpodmínečně.
A co my, umíme se druhým vydat navzdory riziku, že naše láska nebude doceněna? Umíme zahodit své společenské postavení pro lásku k bližnímu? Bůh bude navždy nedosažitelným vzorem, ale přesto jsme pozváni jej následovat.
Pane, nauč mne té iniciativě lásky, kterou máš ty sám, abych nebyl křesťanem jen podle jména.