Některé prosby žalmů nám připadají trochu opovážlivé. Znějí jako rozkazy. Povstaň! To vypadá, jako by Hospodin seděl nebo ležel, byl nečinný. O několik veršů dříve dokonce čteme: 'Probuď se, proč spíš, Panovníku?' Podobně opovážliví byli i učedníci v lodičce na rozbouřeném jezeře; ti také svého Pána budili ze spánku: 'Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?' (Mk 4,38). A Jákob u brodu Jabok: 'Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš' (Gn 32,27). Anebo kananejská žena: 'Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů' (Mt 15,27). A Ježíš tu ženu pochválí za velikou víru. Ano, také takto se projevuje víra. Někdy pokornou poddaností, někdy však i opovážlivostí naléhavé prosby.
Pane Bože, prosíme: Ať tvůj Duch střeží naši víru, abychom poznali, kdy se máme tomu, co na nás přichází, pokorně poddat a kdy naopak smíme opovážlivě bušit na dveře tvého milosrdenství. Amen.