Bůh v čase proroka Jeremjáše dopouští v zemi naprostou vyprahlost. V pohledu Bible se nejedná jen o nevypočitatelné rozmary přírody; příroda má vztah ke svému Stvořiteli. Za svitem slunce a deštěm je skryto Boží milosrdenství a péče o zemi. "Což nebesa vydávají deště? Nejsi to ty sám, Hospodine?" ptá se Jeremjáš. Hříchem člověk zneuctívá Boží čest a slávu, poškozuje společenství a narušuje mezilidské vztahy, škodí i sám sobě. Zlé a hříšné jednání člověka má dopad na celé stvoření (Jr 14,5-6). Vyprahlost, pustota, prázdnota, krajina bez života může být důsledkem bezohledného kořistnictví člověka. I uprostřed této vyprahlosti však zůstává naděje. Prorok se obrací k Bohu a vyznává: "Skládáme naději v tebe." Vzývá Dárce světla a vláhy, přinášejících plnost života. Hledí v prorocké vizi ke krajině znovu se obnovující Boží milostí.
Bože, uprostřed vyprahlosti našeho života tě prosíme o vláhu z životodárného pramene tvé milosti v Ježíši Kristu.