Přečetli jsme jeden verš ze staré písně Božího lidu. Jak často ji asi zpívali - tuto Debořinu píseň -, když se shromažďovali ke svým bohoslužbám a oslavovali Hospodina? Když slunce vychází, šíří se světlo a teplo. Všechno vypadá jinak, když slunce znovu zazáří. K slunci jsou tu přirovnáváni lidé, kteří milují Boha. Boha milují, protože jsou jím milováni. A protože vytvářejí atmosféru, v níž chladné sobectví ustupuje lásce. Lidé, kteří milují Boha - to nejsou žádní dokonalí lidé, soustředění na pěstování své zbožnosti. Jsou to lidé, kteří se na Boha spoléhají a Boha poslouchají. Ti, co milují Boha, milují i své bližní. Vidí jejich trápení. Vnímají, kde je potřeba jejich pomoci. Mají pro ně čas. Když mluví, tak neodsuzují, ale odpouštějí. Láska, kterou milují, vnáší světlo do temnot lidské beznaděje a hřejivé teplo do lidské osamocenosti. Všichni, kteří milují Boha a své bližní, čerpají světlo a teplo od toho, který je světlem světa a sluncem spravedlnosti.
Pane Ježíši Kriste, přemáhej všechny temnoty a všechen chlad našeho života a světa. Amen.