Předevčírem jsme slavili narození toho, jehož Boží láska přiměla, aby se inkarnoval do naší lidské přirozenosti, protože "Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (J 3,16).
To Bůh udělal ten první krok na cestě smíření, to on si vyvolil nás, ne my jeho. Otázka zní, jak s touto nabídkou naložíme.
Bůh učinil všechno. On udělal první krok k nám. Nyní je na nás, abychom učinili krok k němu. A jaký by to měl být krok? Především by to měl být krok pokání.
Pokání je v běžné řeči i v náboženském významu činnost, kterou člověk dává najevo, že pochybil a snaží se své viny zbavit. V křesťanském pojetí znamená nejen výraz lítosti, ale také vnitřní obrácení k Bohu a proměnu dosavadního života.
Pane, zbav mě pýchy, která mi brání uznat moje viny, a pomoz mi vrátit se v upřímném pokání k tobě.