Úpění je trvalou součástí lidských dějin, zvláštní krize pak přicházejí vždy kolem zlomu letopočtu, staletí či tisíciletí. Nastává něco nového, nejistého. To se nevyhýbá ani dějinám Pánovy církve. Pro ni je tu ale jistota, že Ježíš zná její problémy a těžkosti a nenechá ji na holičkách: jen je potřeba, aby na něho spoléhala, následovala jeho slova a chtěla jeho slávu. Bůh nás nikdy nepustí ze svých rukou, nikdy nás nepřestane milovat. Kdykoliv máme obavy o svou spásu při vědomí své hříšnosti, řekněme si: Bůh mne tak miluje, že i kvůli mně poslal svého Syna, abych nezahynul, ale měl život věčný. Nemůžeme zakončit starý občanský rok krásnějším citátem z Bible. Kéž se nám stane životním mottem. Čím častěji si ho budeme opakovat, tím hlouběji pronikne do naší duše a budeme svobodnější a radostnější.
Bože, ty slyšíš i moje úpění, mé nářky, znáš moje starosti a problémy. Vím, že na to všechno nejsem sám.