Tyto verše z Pláče Jeremjášova pocházejí z modlitby, která se vrací k zániku Jeruzaléma. Modlili se ji ti, kdo byli odvedeni do babylonského zajetí. Ztratili všechno: své domovy, svaté město Jeruzalém i chrám Hospodinův. Tonuli v zármutku. Vše nasvědčovalo tomu, že jsou pro svá provinění navždy zavrženi. Po lidsku pro ně není žádná naděje na změnu a na záchranu. Konec. Navíc jsou k posměchu nepřátelům: "Protože se vzepřeli tomu, co řekl Bůh a znevážili úradek Nejvyššího, sedí nyní v temnotách šeré smrti, v železných poutech a v ponížení" (srv. Ž 107,11 a 10). A přece i pro nás i pro ně platí: "Sedím-li ve tmě, mým světlem je Hospodin" (Mi 7,8b). Jeho milosrdenství je větší než všechny naše nepravosti. Boží milosrdenství nás provázelo po všechny dny tohoto končícího roku. To jeho věčné milosrdenství se jmenuje Ježíš Kristus. Jestliže se k němu vírou upínáme, dostává se nám milosti. I ta naše víra je dar Boží milosti, aby se žádný nechlubil svou zbožností! Ač jsme si tento rok zasloužili, abychom byli zarmouceni, přece nejsme zavrženi. Zavržen byl Syn člověka (L 17,25), abychom my byli zachráněni. Dobrořeč, duše má, Hospodinu.
Bože, oslavujeme tvé věčné milosrdenství. Oslavujeme tě za dar nejvzácnější: za Pána Ježíše Krista. Slituj se nad námi, nad vším svým zuboženým lidem, nad vším svým sténajícím stvořením. Amen.