V čem je mi blaze? V pohodlném křesle s oblíbeným jídlem u oblíbeného filmu? V rodinném kruhu, obklopen milujícími blízkými? Když se mi daří v práci a šéf mě pravidelně spokojeně poplácává po zádech? Nebo když mě děti poslouchají a daří se mi je vychovávat tak, jak bych si představoval? Blaho, štěstí, ta muška jen zlatá, chce se říct s českým klasikem. Těžko popsat něco prchavějšího a neuchopitelnějšího. A David ví, že naše srdce se nedá zastavit v hledání blaha. Ví, že bylo stvořeno tak, aby radost, život a pokoj čerpalo jako laň z Božích zdrojů. Z něj samotného. Ví, že člověk musí páchat mírné násilí, aby své srdce korigoval, vedl a střežil. Protože člověk nebude nikdy spokojen, když získá to, po čem touží, ale tehdy, když se naučí, že Bůh je opravdu vším, po čem touží a o co usiluje.
Vzdávám se. Ty mě zkoumej, Bože, a pomoz mi hlídat mé srdce.