Dožít se vysokého věku v době praotců víry bylo vnímáno jako milost. Proto se starci těšili zvláštní úctě. Vždyť byli důkazem Boží přízně a zdrojem informací a zkušeností, které se jen těžko získávaly. V současnosti jsme svědky toho, že mladí jsou informovanější, poučenější a sebevědomější. A staří lidé se cítí být spíš opomíjeni. Jsou ještě platné dobově podmíněné zákony? Je vysoký věk zásluhou, která vyžaduje zvláštní úctu? I tady platí Ježíšovo slovo, že ani jedno písmenko z Božího zákona nepřestane mít svou platnost. K životu ve svatosti tedy naprosto bezpodmínečně patří úcta. Náš společenský systém vykazuje pravý opak: Vidět starce, jak dožívají svůj život v bezcitném prostředí léčeben, signalizuje, co znamená popření Božích zákonů. Kde začít, aby se Boží řády začaly uplatňovat? V našich rodinách, u našich dětí - vrátit se k Božím normám.
Ex 2,1-10 * Mk 1,14-20