Jak bychom mohli před druhými, zvláště pak před svými dětmi, tajit to, co je základem našich životů, co nás nese a dává nám naději? Jak bychom mohli nevyprávět ten starý, a přece stále nový příběh Boží záchrany? Jenže: Co na to naši synové a dcery? Zde nezáleží na tom, jaký máme vypravěčský talent, ale na tom, jak tyto příběhy vstoupily do našeho přemýšlení a jednání, jak nás tvarují a udávají směr. Děti velmi dobře rozpoznají naši faleš a pokrytectví. Jsou citlivé na slova, která nejsou kryta naším chováním - k nim i k sobě navzájem. Když nebudou věřit nám, těžko se jim bude věřit Bohu, o kterém mluvíme. Vyprávíme dětem o Bohu nejen skrze své povídání, ale ještě významněji skrze své činy a postoje. Kéž jimi Boha nezatajujeme. Kéž jsme přesvědčivými svědky.
Milosrdný Bože, prosím za své děti, za jejich cestu víry, kterou nemám ve svých rukou, ale kterou přesto mohu ovlivnit. Prosím, ať do svých dětí otiskuji ze sebe víc toho dobrého než toho zlého.