Takové slovo se nerodí jen tak. Je potřeba se k němu protrpět a promodlit. Bůh skryl svou tvář před Izraelci, protože ho opakovaně zklamali. Přichází trest. Ale prorok Izajáš ani tehdy nepřestává doufat, že toto odvrácení tváře není konečné. Neví jistě, jak to celé dopadne, neví, zda to už třeba není poslední Boží slovo nad nevěrným lidem. Ale ví, že nemá smysl hledat naději jinde než zase u Hospodina. A tak to zkouší a čeká. To je odvaha víry. Jsou lidé, kteří v neštěstí a úzkosti skončí u konstatování: Bůh mě opustil, Bůh na mě zapomněl. Případně: Bůh není. Je to postoj pochopitelný a někdy se ani nemůžeme divit, když se v něm lidé zaseknou. Věřit ale znamená obrátit se tam, kde tušíme Boží tvář (ale nevidíme ji, protože je skrytá), a čekat, že odtud přijde záchrana.
Milosrdný Bože, tebe nikdy nikdo neviděl. A přece známe tvou tvář - je tváří Ježíše Krista. Prosím, neskrývej ji už, když lidská zloba dusí tvé stvoření.