Volal jsem - uslyšel mne. Snad proto čítáváme žalmy, protože lépe než jiné spisy vyslovují pro nás tuto jistotu. Hospodin náš hlas neoslyšel, nenechal ho být. Nejednou máme obavy, zda jsou naše modlitby a volání dost hlasité, zřetelné, zda proniknou skrze všelijaké jiné hlasy a veškerý hluk k Hospodinu. Někdy jsme v úzkých, až se nám hrdlo sevře. Máme pocit, že už ani hlásku nevydáme. Ale on uslyšel můj hlas. Není nahluchlý, nezacpává si před námi uši. Asi neumíme barvitěji než samotný žalm vylíčit, co to bylo za smrtelné úzkosti: provazy smrti, dravé proudy svévolníků, zákeřně nastražené pasti (Ž 18,5n). Možná by se v podobné situaci mnohý rozhněval, sebral všechny síly a zabojoval by. Žalmista je však pro nás svědkem, že i v takové chvíli, kdy už není ani síla na hněv a není jak bojovat, jemu pomohlo volat k Hospodinu. Volal jsem a uslyšel můj hlas.
Bože, tobě děkujeme, že smíme k tobě volat a ty nás slyšíš. Amen.