Když někdo zavolá naše jméno, pak i kdyby kolem nás byly zástupy jiných lidí, víme, že hovoří k nám. Jméno je hluboce osobní, je součástí naší identity. A všechny, které máme rádi, známe a oslovujeme jmény. Náš Bůh nám dává to privilegium, že i jeho smíme oslovovat jménem, že k němu můžeme mít blízký a důvěrný vztah - ne jako k někomu vzdálenému, koho neznáme, ale jako k blízkému příteli. Předpokládá to ale jediné: vědět, že Boží jméno patří jenom jemu. Neoslovovat jím nic a nikoho jiného, z ničeho si nedělat náhradního „bůžka“ - ani z mamonu, ani ze světské slávy, ani ze sebe samých. Taková falešná modla totiž na oslovení jménem nikdy neodpoví.
Otče náš, ty jsi nám dovolil, že se k tobě smíme obracet tvým jménem - dávej nám, abychom tě každým dnem více poznávali.