Žalmista prožívá něco, co známe snad všichni. Občas nás prostě přepadne stav, který bychom mohli nazvat steskem nebo zármutkem. Někdy k tomu ani není vnější důvod, a přesto jsme smutní. Nevíme proč. Prostě nás přepadne žal a my si s tím nevíme rady. Nenalézáme nikde útěchu. Nepomáhá objetí milující osoby, a když ano, tak jen na krátkou dobu. Cítíme, že nám něco schází. Žalmista to pochopil. Přišel na to, co mu schází. Přestal vyhlížet Hospodina. A tak sám k sobě hovoří, že je zapotřebí očekávat Boha. Jemu vzdávat chválu, protože je naší záchranou a útěchou.
Nebeský Otče, obracím se k tobě se steskem v srdci a věřím, že ty jej utišíš.