Viděl jsem křesťany, jejichž ztrápená tvář svědčila o neobyčejném úsilí, se kterým nesou svou víru. V jejich pojetí Boží pouti životem takřka nebylo místo pro legraci a spontánní veselí. Připomínali spíše chodící předpis na to, co se smí a co se nesmí. A ve jménu tohoto svého Boha neváhali „páchat dobro“, ať to bylo vhod, či nevhod. Mojí otázkou bylo, zda byli ve své víře aspoň trochu šťastní. Ti, se kterými jsem se setkal ve vězení, byli nešťastní už z podstaty a z neschopnosti srovnat se s těmi venku. Jejich tvář však o to víc krásněla při setkání s opravdovým Kristem, jehož láska je vykoupila z jejich hříchů. A jestli byli šťastní? Nevím. Avšak komu Bůh víc odpouští, ten také víc miluje.
Dobrotivý Bože, odpusť mi mé nepravosti.