Člověk, který na poslední chvíli změní směr a vyhne se tak srážce nebo pádu do hlubiny, si možná někdy ani neuvědomuje, čemu se vyhnul. Stejně tak si možná ani my někdy neuvědomujeme, před čím vším nás laskavá ruka našeho Otce v životě uchránila. Když už se řítíme do hlubiny, tak voláme k Pánu, protože on je naší poslední nadějí a poslední záchranou. Neměli bychom na něj ale častěji myslet už předtím, než se ocitneme na hraně propasti? Poučme se z minulých pádů a snažme se naslouchat Božímu hlasu dřív, než se dostaneme do nebezpečí. Opovážlivě spoléhat na to, že nás Pán z bídy nakonec přece jen vytáhne, by se nám totiž mohlo nakonec vymstít.
Tolikrát jsi mě, Pane, zachránil! Přesto tě smím i nadále prosit: zastávej se mě dál, chraň mě a veď mě, abych neupadl do pokušení.