Možná zaprotestujeme: výzva k návratu k Bohu, ke konání milosrdenství, k naději, když se náš život přece již odehrává "ve víře" a v následování Krista? Nejsou nám podezřelí ti, kdo nás neustále chtějí vidět jako ne dost věřící, ne dost obětavé, ne dost radostné? Tady však nejde o napomínání, ale o velikou útěchu. Na své zbožnosti, na svých skutcích lásky, na síle naší naděje není nutno nic stavět. Ale na Bohu, na jeho lásce k nám, jeho slovu a spravedlnosti již stavět lze. Jako lidu izraelskému nabízí návrat poté, co bloudil a zhřešil, tak se smíme i my s důvěrou i nadějí navrátit. Ne jednou, ne dvakrát, ale kdykoliv je třeba.
Náš dobrotivý Otče, děkujeme ti, že smíme žít i my, kdo máme často malou víru a naději všelijak kolísavou, v jistotě, že jako milosrdný otec nás vyhlížíš a očekáváš a přijímáš ke svému stolu.