Boží slovo, o kterém tu Jeremjáš mluví, není vždycky útěchou a radostí srdce, jak prorok vyznává jinde. Někdy na člověka těžce dolehne, sevře. Někdy člověka vykolejí a rozkolísá. Dostihne a oslabí, zachvátí a sežehne. A to i člověka Božího, poslušného, věrného! Není totiž slovem lidským, nezrodilo se v naší hlavě, nýbrž Bůh ho poslal, aby konalo jeho vlastní dílo. A tak i křesťan někdy Božímu slovu uhýbá, protože bolí, protože soudí, protože proniká jako meč až na rozhraní ducha a duše. I věřící před ním někdy zavírá uši, aby mu nemusel naslouchat, a zavírá ústa, aby o něm nemusel mluvit. Ale Boží slovo má své cesty a své způsoby, svou vlastní sílu. A i když člověk někdy už nemůže, ono v nás přece koná své dílo.
Pane, děkuji, že to se mnou nevzdáváš, prosím, ať tvé slovo ve mně nevyhasne. Amen.