Často mluvíme o tom, že nás Bůh smířil sám se sebou; že skrze Krista byl odvrácen Boží hněv; že je nám odpuštěno a Bůh nepočítá naše provinění. Jako malá jsem to tak vyznávala. Mívala jsem pocit, že Bůh se na mě sice už nezlobí, ale zase mi nepřipadalo, že by byl ze mě kdovíjak nadšený. Jako by říkal: „No tak dobře, no…“ Dnešní verš ale ukazuje, že Boží vztah k nám jde ještě mnohem dál než ke smíření. „Bude se nad tebou veselit.“ Veselit, jako když oslavenec rozbalí dárek, který si dlouho přál. Veselit, jako když ženich odhalí závoj své nevěsty. Veselit, jako když zaslechneš svou oblíbenou písničku. Veselit, jako když rodič vidí své dítě dělat první krůčky.
Bože, díky za to, že v Kristu jsem nejen s tebou usmířena, ale že se nade mnou veselíš. Chci se z toho veselit s tebou.