Mít Pána Ježíše za svého nejlepšího přítele a vylévat před ním své srdce v těžkém čase, to je pro člověka vzácný dar. Žel, často Ježíše degradujeme jenom na zachránce a svá kolena před ním skláníme až tehdy, když nám teče do bot. Je-li nám hej, pak tuto potřebu nemáme. Od Syna Božího se učme. On utíkal často v modlitbě k Otci. Od brzkého jitra s ním v tichu samoty trávil čas. Nepřekvapil ho proto žádný „den soužení“. Naopak, v modlitbě se posiloval a na tento den se připravoval. Možná, že zde bychom našli odpověď, proč je dnes tolik bědujících, zoufajících a náhlým soužením překvapených lidí. V realitě života totiž člověk spíše „usne“, než aby se modlil.
Pane, nauč nás modlit se, aby nás ten den nepřekvapil jako zloděj v noci.