Stoupněme si, stůjme v pozoru a vykřikněme s pokorou a vstřícností: „Rozkaz, šéfe.“ Chvíle napětí, mlčíme a čekáme na další pokyny, zda máme udělat krok vpřed, zpátky, vpravo nebo vlevo. Nebo nám bude předáno něco, co poneseme o kus dál, lásku, pokání, milost, pokoj, chléb, víno, břemeno, kříž… Tak nějak si představuji službu Hospodinu, svému Bohu. Odložím svoji kreativitu, nebudu nic vymýšlet. Budu pozorně naslouchat svému Pánu, který nejlépe ví, jak má ta služba vypadat, co má být náplní mé práce a obsahem mé řeči. Realita bývá jiná, já vím. Plníme si své lidské sny a říkáme, že je to Boží vůle. Jdeme, kam si přejeme, a říkáme, že nás posílá Bůh. Chce to více pokory.
Bože, dej mi víru, která tě vidí, dej mi moudrost, která ti naslouchá.