Žalmistovo vyznání bychom mohli rozšířit: „Zpívejte Hospodinu zbrusu novou píseň.“ A kdo to má zpívat tu novou melodii a s jakým obsahem? Je to nejen lid Izraele, ale přizvány jsou i „pronárody“ (gójím) a „dálavy země“. Nové generace pohanů mají spatřovat „podivuhodné věci“, vítězství Boží pravice. Žalm míří ke Kristu, k jeho spáse. A oslava zaznívá nejen ze Sijónu, ale z celé země. Připojuje se i stvoření: ke strunným nástrojům se jako hlas bubnu přidává burácející moře, potlesk řek a plesání hor. To je více než jen obrazná řeč. Stvoření nás svými projevy vskutku učí spontánně Pána Boha chválit. Ono to dělá dříve a lépe než my lidé. Summa summarum: Člověče, chval Boha lásky nejen s církví, ale i s celým stvořením.
Pane, ať ani dnes v chvále tebe nezůstanu pozadu za potleskem stromů a jásotem hor.