Naše srdce je zrádné. Když vidíme, jak se druzí lidé okolo nás vrhají naprosto bez jakéhokoli omezení za věcmi, které jim slibují okamžité nasycení, může se nám zdát, že věřící přijde zkrátka. Někdy i oddaný osamocený následovník Ježíše Krista může začít pochybovat. Není náhodou křesťanský život plný odříkání a sebezapírání, s výhledem na nejistou útěchu v podobě odměny v nebi? Stojí to vůbec za to? Ale David v takovéto chvíli nevolá po dobrých věcech z Boží ruky. Nechce Boží ruku ani Boží divy. Nestojí o duchovní principy a moudré rady. Nespokojí se s ničím jiným než se samotným Bohem a jeho osobní přítomností. A sdílí svou zkušenost, že světlo Boží přítomnosti je naprosto nesrovnatelně lepší než všechna malá dobra, kterých mohou lidé dosáhnout.
Dovol mi spatřit tvou tvář, Bože, a nedovol, abych se spokojil s čímkoli menším.