Možná jste jím byli sami či jste jej alespoň viděli: zoufale prosícího rodiče, který svou malou nezbednou ratolest žádá, aby jednala ve vlastním zájmu, udělala něco dobrého pro sebe samu. „Prosím, rozhlédni se na přechodu.“ „Prosím, vezmi si čepici.“ A dalo by se pokračovat dál. Známe také různé nabídky, kterými rodič až nesmyslně vychází dítěti vstříc a nabízí mu sladkost, výlet, volno. Když dítě odmítá benefit, přichází varování: „Prosím tě, nechci ti dát na zadek.“ „Nechci tě trestat.“ Známe to, jako děti jsme si nejednou vybrali cestu, kde ruka rodiče skončila na našem pozadí. I dnes si tu a tam volíme cestu, kde na sebe místo Božího požehnání necháme dopadnout Hospodinovu ruku.
Hospodine, netuším, jak moc tě bolí, když se stavím proti tobě. Prosím, odpusť a dej, ať mohu nebránit tvému požehnání.