Nezná tu nikdo soužení mé, zpívá se v jednom spirituálu. Nikdo neví, jak mně je. Nikdo neví, čím vším jsem prošel. Nikdo neví, kolik slz už mně život přinesl. Kdo je spočítá? Kdo je docení? Kdo je vyrovná stejným počtem radostných chvil?
Člověk má tendenci utápět se ve svých bolestech, klást otázky, na které neexistuje odpověď, aby ukázal, jak moc trpí. Nemusí to ale vždy být jen falešná sebelítost. Člověk leckdy skutečně trpí a jeho slzy nikdo nespočítá. Na místě pak ovšem není útěcha, že všechno bude zase dobré. Ta se často ukáže falešná. Na místě je spíše žalmistovo rozpoznání: "Vím, že Bůh je při mně." V slzách i v radosti. On zná mé soužení, on ví o každé mé slze. A moje budoucnost je v jeho rukou.
Pane Bože, ujišťuj nás o své přítomnosti, zvláště tehdy, máme-li pocit, že naše slzy nikdo nespočítá. Amen.