Člověk neustále po něčem touží a něčeho se obává. Touhy mohou být mnohdy nezřízené a mohou vést k tomu, že člověk zapomíná, že je Boží tvor. To není jen znamení dnešní doby, bylo tomu tak od nepaměti, že se člověk nechtěl spokojit s tím, co mu bylo dáno. A samozřejmě se obával, aby nebyl zcela chudý, aby nezemřel hlady. Prosba, aby na nás Bůh nesesílal chudobu a dal nám chléb, je přirozená. Jen nás napadá, zda nejsme malověrní, když se nechceme vydat do Boží ochrany. Jinak bychom přece věděli, že Bůh nám dá, co právě potřebujeme. Nepanikařili bychom, nespoléhali se na okolí nebo sami na sebe, ale byli bychom si jisti, že dostaneme to, co potřebujeme. Někdy z lidského pohledu dopadá to, co se děje, špatně. Když se však zamyslíme hlouběji, vidíme, že Boží záměr je nepochybně spravedlivý; Bůh nevydá ty, kdo v něho věří, do rukou nepřátel.
Dej, Pane Bože, abychom ti dovedli za všech okolností důvěřovat, že nám dáš to, čeho je nám v daný okamžik potřebí. A že to nebude ani mnoho, ani málo!