Měl jsem radost jako malý kluk, když konečně začalo pršet. Pod každým okapovým svodem jsme měli připraven sud k vytvoření alespoň malé zásoby na další očekávané sucho. V dešti jsem chodil od sudu k sudu a radoval se z každého litru. To, jak vzácným darem je voda, si člověk plně uvědomí, až když zažije sucho. Vyprahlou zem pozná ten, kdo se o ni zajímá, pracuje s ní a pečuje o ni. Ostatní jí začnou věnovat pozornost, až když přestane dávat úrodu a nemají co do úst. Jak je to s naší duší? Známe její skutečný stav? Raduje se z převzácného pramene Boží milosti, nebo je vyprahlá? A je-li vyprahlá, uvědomujeme si to vůbec?
Pane Ježíši, ty jsi zdrojem pravého občerstvení. Proměňuj nás, abychom nehledali náhražky, které v nás budou vzbuzovat falešný pocit hojnosti, i když naše duše bude vyprahlá.