Zavřete oči a zkuste si představit, že náš život skončí smrtí a dál již nebude nic. Přestaneme existovat. S posledním výdechem vymizí vše, čím jsme byli. Jediné, co zůstane, bude jen mizející otisk v paměti našich blízkých. Jaký by měl život smysl, kdyby byl pouze cestou, která v dáli končí a nikam dál nevede? Proč pak ráno vstávat, proč něco budovat, proč se snažit? Jak někdo dokáže žít s takovou myšlenkou? Nám se možná cesta taky ztrácí za horizontem, ale ve velké Boží milosti máme naději, že až překonáme poslední kopec, cesta neskončí. Povede dál. Kam a jak? To nevíme. Dětské představy o andělíčcích a obláčcích nás už dávno opustily, ale je důležité znát? Musíme vědět, co nás v dáli čeká? Víra přece není o vědění, ale o důvěře a následování.
Děkuji ti, Pane, za tvé milosrdenství. Za to, že smíme dále chodit v zemi živých. Že v tobě nepřestáváme existovat...