Ta jistota. Ta neoblomná víra v žalmistových slovech. I kdyby ho ti nejbližší opustili, i kdyby ztratil vlastní rodinu, i kdyby zůstal zcela sám, Bůh ho neopustí. Kolikrát máme pocit naprosté opuštěnosti. Ten nepříjemně vtíravý pocit, že našemu hlasu odpovídá pouze ozvěna. Jen ticho je nám společníkem. Voláme, prosíme, toužíme po blízkosti, ale slyšíme jen vlastní dech a tlukot srdce přeplněného zoufalstvím. Jsme sami a slova "já jsem s vámi" ztrácejí v tom mlčení na významu. "Tak se mě ujmi, Hospodine." - "Jen procitni z toho zlého snu. Já tě neopustím." Slyším tvůj hlas, Pane. To ty mě celou dobu držíš v mé slabosti za ruku...
Nenech nás propadat zoufalství a vlastním lživým myšlenkám, že ses nám ztratil. To jen my občas před tebou zakrýváme tvář, ale ty jsi stále s námi!