Nemám čas; mám moc práce, slýcháme. A sami tuto větu také přečasto používáme. Nemusí to být výmluva, jen konstatování. Zvlášť při žni mají lidé naspěch. Musí sklidit dřív, než zrno vypadne z klasů nebo než se přižene déšť. Kdy jindy než při žni není čas jít na bohoslužby?
Právě tehdy máme slyšet: Když, člověče, nejvíc pospícháš a chtěl bys dřít do úmoru, abys sklidil rychle do stodol, ani tehdy nezapomínej na Pána Boha. Naopak. Zastav se, abys Bohu poděkoval a uvědomil si, komu za dobré dary, které ti vydalo pole, vděčíš. Spočiň v Boží blízkosti, abys nepropadl pocitu, že plné sýpky jsou jen a jen výsledkem tvé tvrdé dřiny. Koneckonců sedmý den je pro tebe. Bez společenství s Bohem bys viděl jen tu dřinu; práce by se ti stala otročením, radost by se spolu s vděčností vytratila v další a další honbě za úspěchem.
Pravda, sedmý den je den Hospodinův, ale právě ve společenství s ním jsi, člověče, nejblíže svému poslání a naplnění: být Božím dítětem.
Děkujeme ti, Pane, nejen za to, že smíme odpočívat po práci, ale především že nám dáváš příležitost celého dne, abychom spočinuli ve tvé blízkosti. Dej, ať tuto příležitost nepromarníme. Amen.