Verš z knihy Jób je tím, co Luther vyjadřuje zvoláním: „Hřešme statečně!“ Neznamená to být na své hříchy hrdý/hrdá, nýbrž být si jist, že jsme hříšní ve smyslu „počati i narozeni v hříších“, a právě takoví se nemáme bát ucházet se o Hospodinovo milosrdenství. Vždyť jiná cesta není. Jób nás ujišťuje, že Bůh čeká, až k němu přispěcháme s vyznáním vin a prosbou o jeho milosrdenství a soucit, a že je vždycky připraven osvobodit naše srdce od tíhy hříchu. Má moc odpouštět a chce ji využít v náš prospěch. Proto neváhejme jít mu vstříc a obracejme se k němu také v okamžicích, kdy bychom se sami radši ani neviděli, kdy bychom se nejraději sami se studem schovali třeba sto sáhů pod zem. Jenže on by nás viděl i tam.
Drahý Bože, i v této bláznivé době při nás stůj.