Že člověk šlape po zemi a nad ním je nebe, to bylo vždy neměnné a samozřejmé. Při katastrofách si ale člověk uvědomuje, že to tak vůbec být nemusí, hlavně že nemusíme mít pod nohama zemi, která plodí, a nad hlavou slunce a mraky v pravý čas. Když tedy svět nemá neomezenou trvanlivost, kde hledat jistotu? V tom, že svět je dílo našeho Boha, který trvá. A nejenže trvá bez časového omezení, trvá i ve svém charakteru. Miluje nás i celé své stvoření stejně jako o prvních Velikonocích. Stále nám plánuje dobrou budoucnost. Stále za nás bojuje. A když tento porušený svět doslouží, tak pro nás, kdo jsme poznali a opětovali jeho lásku, stvoří to, „co oko nevidělo, ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo“.
Náš Otče, náš Pane, děkujeme ti, že nás stále miluješ a připravuješ nám nový svět podle své neomezené fantazie.