Každý z nás má nějaké citlivé místo. Nejde jen o to oko. To známe dobře, když nám tam něco ostrého spadne, a může to být jen mikroskopické zrnko prachu. I duše může strašně bolet. Nějaká drobnost, kterou se do nás náš bližní skvěle trefil. Nikomu to nevysvětlíme, nikdo se nás tím pádem ani nezastane. Co nám zbývá? Volat k Bohu, a tím začínat, ne až končit. Bůh nás opakovaně ubezpečuje o hlubokém vcítění do našeho života, aniž bychom to vždy vnímali. Jsme-li vírou jeho, jsme jeho citlivým místem a smíme prosit o jeho ochranu. On bude mít ve všem poslední slovo. Nicméně nezapomínejme, že každý z nás je schopen se do druhého pěkně trefit. Chtěně i nechtěně. A i můj bližní je citlivým místem Božího srdce.
Díky, Bože, že u tebe mám zastání; ať ovšem nezapomínám, že nejsem jediný.