Vzít spravedlnost do svých rukou bývá vcelku lákavé. Zvlášť když jsme přece v právu. Jenže zdánlivě správný krok se pak snadno převrátí v nespravedlnost. Má tedy křesťan být jako fackovací panák? To rozhodně ne. Král David ve vztahu ke králi Saulovi ukazuje náročnější cestu, když obhajobu sebe sama a tím i postavení povolaného služebníka ponechává v rukou Božích. David si je vědom váhy vlastního života před Bohem, nijak se nepodceňuje. Ale zároveň jednoznačně ctí život dosud stále pomazaného krále, tedy svého protivníka. Čeká na Boží čas. Náročná cesta, která ovšem nejspíš osvobozuje od úzkosti a možná i od uražené ješitnosti. A co Král Ježíš? Copak on vždy lpěl na své rovnosti Bohu?
Pane Ježíši, dej mi sílu jít po tvé cestě, abych rozpoznal, kdy mlčet a kdy dát zlu jasnou hranici.