Jako čerstvě obrácený student jsem si psával na své školní sešity „δούλος Ιησού Χριστού“ (služebník Ježíše Krista). Ať již to byl sešit českého jazyka, či jiného předmětu, všude stála tato výzva, tento titul. Bylo mi docela jedno, jak a kde si mne Bůh použije; hlavně aby to bylo ke slávě Bohu, kterému jsem se rozhodl sloužit. Dodnes se mi tato první láska k Bohu vybavuje a rád se k ní vracím. K myšlence, že ať se v životě zabývám čímkoliv, ve všem, co dělám, mám sloužit a patřit Bohu, vše má sloužit k oslavě Božího jména, vše má sloužit k připomenutí jeho lásky a oběti pro nás. Tato první láska je něco, v čem nesmíme ochabovat, něco, co si máme připomínat, v čem máme na prvním místě růst.
Dej nám, Bože, opravdovou radost, lásku i poznání, jak velká milost je již jen to, že tu jsme, že nám dáváš celý svět i sám sebe. Otevírej nám, Pane, oči i srdce k radosti a upřímné, vděčné službě.