Starozákonní verš zní sám o sobě dost pochmurně. Jenže on je součástí velikého dobrořečení krále Davida při příležitosti bohaté sbírky na stavbu jeruzalémského chrámu. Král mluví o Boží velikosti. Vyvyšuje bohatýrskou sílu, stálost a velebnost Hospodina. Vyznává, že všechno bohatství pochází od něj. Pokorně vyznává: "Kdo jsme my, že máme možnost přinášet dobrovolné dary? Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou. My jsme před tebou jenom hosté. Tobě patří všechno." Výrok o pomíjivosti nevyrůstá z chmurné situace! Naopak. Je radostným vyznáním. Přestože jsme na zemi pouze jako hosté a příchozí, Bůh nám hojně dává ze svého bohatství. A to největší přitom stále vyhlížíme.
Pane Ježíši, uč mne přijímat dostatek jako projev tvé štědrosti, uč mne vnímat vlastní pomíjivost jako důvod k štědrosti.