Spravedlnost je jedním ze základních pojmů pro uspořádání lidských vztahů, regulativní ideou pro uspořádání společnosti, a zejména pro právo. Podle Aristotela je tou nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje k druhému, a „nazývá se dobro pro druhé“ – to se o pojmu „spravedlnost“ dočteme, mezi jiným, ve Wikipedii. Již malé dítě přejímá smysl pro spravedlnost od rodičů. Je samozřejmě relativní, nakolik je onen vzorec spravedlnosti objektivní, legitimní. Lidská spravedlnost totiž v dějinách měla a dodnes má různé šablony a podoby. Jsme-li ve světě Starého zákona, můžeme vzpomenout tehdy zcela běžný lex talionis (zákon odplaty), právní zásadu, podle které měla být míra odplaty stejná jako škoda způsobená poškozenému, čili ono známé „oko za oko, zub za zub“. I to byla „spravedlnost“. Izajáš ale praví: Ovocem spravedlnosti není pomsta, ale mír, klid a bezpečí navěky!
Není spravedlivého, ani jednoho, a přesto smíme z tvých dlaní přijímat klid a bezpečí až navěky.