Již poněkolikáté ho navštěvuji u nemocniční postele. Já v ochranném obleku, on s jakousi infekcí. Ví, že umírá. Povídáme si. Sděluje mi, že jeho život byl dobrý, a ve svém pokročilém věku se smiřuje s pomalu přicházejícím koncem. Má fajn rodinu, ta za ním ale teď nesmí. Neříkám mu, že všechno bude zase dobré, nemám rád lacinou útěchu. Vždyť smrt polyká všechno. Dnes se mi ale vybavují právě Izajášova slova. Věřím, že naše poslední hranice není nepřekročitelná, není koncem Božích záměrů s námi. Líbí se mu to a usmívá se, lesknou se mu oči. Loučím se s tím, že zase přijdu. „Pokud tady ještě budu,“ poznamenává. A k další návštěvě už opravdu nedošlo, do týdne zemřel. Mně však zůstala jistota, že Hospodin jeho zármutek jednou promění v radost.
Děkujeme ti, Pane, za vzkříšení tvého Syna. V něm ti ani smrt nezabránila a nezabrání, abys dovedl do konce svou spásu. Prosíme, aby nám toto poselství stále vstupovalo do srdce a my z něj čerpali pro dny dobré, pro ty zlé i pro ty poslední.