Žalmista ve své písni žasne nad Boží dobrotou a milosrdenstvím. Má k tomu dobrý důvod. V duchu totiž prochází dějinami svého lidu a vidí, jak Bůh znovu a znovu svůj lid zachraňoval a zachraňuje. Jeho píseň navozuje pocit, jako bychom listovali katalogem svévole a ohavných činů. Každé provinění jeho lidu je pro něj však zároveň i novým důkazem o velikém Hospodinu zachránci. Tváří v tvář vší té bláhové svévoli otců i své vlastní je přemožen Boží dobrotou. Proto v závěru své písně s takovou důvěrou prosí Boha o záchranu pro sebe i ostatní. Touží vidět Boží lid vysvobozený a shromážděný; lid, který vděčně žije pod Boží vládou. Nebuďme bláhoví. Nechme se i my posílit nekonečnou Boží dobrotou.
Pane Ježíši, děkuju ti, že jsi i mě získal a stále znovu získáváš pro sebe a své království.