Osmý žalm je plný úžasu nad Božím dílem i nad tím, co Bůh daroval člověku. Že je téměř roven Bohu a že smí vládnout nad celou zemí i se všemi tvory. Jenže člověk je správcem svěřenství, místodržícím Božím, nikoli suverénem. A proto má nejen žasnout nad velikostí a krásou Božího díla, jež má v rukou, ale též vědět, jak má za ně Pánu Bohu prokazovat vděčnost. Je-li nám svěřena země s rostlinstvem a živočišstvem, máme ji obdělávat a střežit – opatrovat celistvost stvoření s veškerým důvtipem, citem i silou. Jsou-li nám svěřeni ostatní lidé, máme je přijímat jako své sourozence, které Kristus miloval tak jako nás, až k oběti vlastního života. Tak v nás všichni poznají děti Boží, které milují svého Otce a jsou mu vděčné za darovanou důstojnost. Tak budeme pravým obrazem Boha, který je Láska, a budeme aspoň částečně zrcadlit jeho milostivou tvář.
Náš Otče, děkujeme ti za krásu tvého díla i za slávu, kterou jsi nás korunoval. Zmocňuj nás svým Duchem k lásce, která slouží lidem i všemu živému. Učiň tak ke své slávě i k užitku našemu, všeho tvého lidu i veškerého tvorstva pod nebem.