Starozákonní pojem spravedlnosti označuje věrnost Božím přikázáním. A tady vidíme krásný paradox. Bůh, který je spravedlivý, věrný svým vlastním zákonům, a který miluje vše spravedlivé, nabízí svou lásku lidem, kteří mají s touto vlastností neustálý problém. Ta láska je přitom tak velká, že poslal Syna, aby nás do své spravedlnosti zahrnul skrze křest. Tak jsme se stali hodnými té lásky ne pro naši spravedlnost, ale pro tu Kristovu.
Ježíš sám znal realitu lidského života. Snad proto chtěl, abychom se modlili: „… odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům..” Vlastně nám tím říká, že je připraven odpustit, ale chce také po nás, abychom i my odpustili druhým. A to je přece spravedlivé.
Pane, děkuji ti, že mě zahrnuješ do své spravedlnosti a miluješ mě i přes mé chyby.