Sedíme v křesle u televize a toužebně si přejeme, aby už konečně někdo zazvonil a vytrhl nás z naší životní letargie. Náš obývák není obyčejným obývákem a naše televize není pouze televizí. Sedíme zavřeni v místnosti svého srdce a sledujeme obrazovku života. Copak na nás Bůh dočista zapomněl? A zatímco se utápíme ve svých životních peripetiích, zavřeni v místnosti svého srdce, Kristus kráčí vedle nás. Naštěstí je už před námi na dohled Emaus.
Až ty, Pane, promluvíš, naše srdce se znovu rozhoří.