Úzkost, moje bezmoc, je blízko. Tu mám s sebou, je kolem mě. A když ne přímo já, pak mnozí jiní - jejich volání a křik (nebo jen tiché utrpení a nouze) k nám doléhají z mnoha stran. Ale pomoci není. Kdo by zasáhl? Vždyť je to příliš složité nebo možná příliš soukromé nebo naopak příliš velké, přesahující snad všechny myslitelné prostředky pomoci. Možná to nikdo nevidí, nechce vidět. Možná se někdy cítím opuštěn já, možná moji blízcí, ale i vzdálení. Kolik je těch, kteří se souží a nemají nikoho na pomoc - v nemoci, chudobě, válkách. Ale toto nás žalmista učí: ne všechno to zamlčet, zatnout zuby a jít dál, nýbrž učí nás volat na tu jedinou správnou adresu: Bože můj, Bože můj, nebuď mi vzdálen, pospěš na pomoc!
Děkujeme za útěchu i naději pro všechny, vždyť mají, kam se obrátit o pomoc - k tobě, Bože a Otče náš.