Se situací žalmisty asi většina z nás nemá zkušenost. Je to úpěnlivé volání zprostřed krvavé okupace, která neušetří ani lidi, ani svatá místa. Končí ale veršem přiznání se k Hospodinu. Můžeme se ptát, jestli je vzdávání chvály přirozenou reakcí na prodělané utrpení. Na první pohled nikoli. Všimněme si ale, že v takovéto mezní situaci úplného vyčerpání pisatel usiluje nejprve o odpuštění hříchů a smíření s Bohem a hned potom jako by chtěl v naléhavé modlitbě Boha vtáhnout do aktu záchrany - když někdo tupí jeho služebníky, tupí i Boha samého. Je to nevyřčená naléhavá otázka: Pravdivý Bože, jak se může v takové situaci uskutečnit přislíbená spása? Dokážu vyhlížet Boží spásu i přes zkoušky a utrpení, dokážu ho v nich chválit a očekávat záchranu?
Pane, vytrhni můj život ze smrti, a navěky tě budu chválit.