Když jsme byli malí a dělo se nám něco špatného, vždycky tu byla máma nebo táta, kteří nás před tím špatným ochránili. Pofoukali nám naši bolístku, setřeli slzy z tváře a my jsme se mohli zase začít usmívat. Dnes jsme však již vyrostli z věku, kdy bychom mohli běhat za rodiči s pláčem. Jsme dospělí. Soběstační. A takoví přece nebrečí. Stejně již nemáme sukni, pod kterou bychom se mohli schovat. Máme však v těchto chvílích soužení něco mnohem lepšího! Pevnějšího a nezměnitelného! Boží náruč, Boží ochranu! Ve chvílích naší slabosti je Bůh sám naší oporou a utěšitelem. To on chce být naším útočištěm. Stačí zaklepat na jeho dveře.
Dobrotivý Bože, svěřujeme ti do tvých rukou náš život. Buď naším ochráncem.