Co v nás nejčastěji vzbudí nouze druhého? Radost, že já sám nouzí netrpím? Opovržení aneb "sám ses do nouze dostal, tak se z ní sám i vyhrabej"? Nebo snad bez zbytečných řečí natáhneme ruku k pomoci? Zadíváme se do očí, které už dlouho nespatřily nic dobrého. Bez odsuzování, bez výsměchu nabídneme pomoc. Hladovému jídlo. Žíznivému vodu... A v těch očích plných únavy a bolesti se najednou objeví úsměv. Nejde ani tak o velikost milodaru, ale spíš o tu pomoc samotnou. A to nepatrné gesto je v Božích očích tou nejkrásnější modlitbou..
Pane, otevírej mé srdce, ať tě dokážu ctít nejen modlitbou, ale i činem.