Opuštěná jeruzalémská dcera, zosobněné zpustošené město, hledí na svou zkázu, pláče a naříká. Ve svém utrpení rozeznává důsledky svého předešlého jednání, "jde do sebe" podobně jako ztracený syn a vyznává: "Hospodin je spravedlivý, já jsem vzdorovala jeho ústům." Někdy je asi skutečně nutné klesnout až na samé dno - ne proto, aby se od něj člověk (sám) odrazil a vytáhl se (sám) za vlasy z bahna, ale aby mu konečně došlo, jak na tom skutečně je, aby se obrátil k tomu, který jediný může zachránit, a volal o pomoc. A pak může zakusit tu úžasnou zkušenost: "Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet" (Ž 40,3).
Pane, děkujeme ti, že se nás ujímáš, když se k tobě s prosíkem vracíme.