Boží milosrdenství nepřichází k člověku vždy jako nečekaný zásah do života. Někdy stojí na počátku návratu k Bohu sám člověk, který si uvědomuje, že takhle už to dál nejde, že se ztratil a klesá dolů. To bývá první světlo v temnotách pádu a je jako odraz ode dna. Pak je nutné nemarnit čas a začít stoupat k hladině. Jít nahoru za světlem a vzduchem k životu, nevzdat to a neutonout. Bezpečí poznáme neomylně samotným vynořením a nadechnutím, ale jak poznáme, že jsme se vrátili k Hospodinu? Právě změnou toho, co jsme považovali za "osudově" nezměnitelné - proměnou životního příběhu. Bůh nás nenechává bez pomoci a naši kolísavou snahu završuje svým slitováním. Největší překážkou v procesu záchrany je uvěřit, že "z rozjetého vlaku už nelze vystoupit". A také myslet si, když se to jakoby zázrakem podaří, že jsem se o ten zázrak postaral jen já sám.
Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot.